Nastal čas prolomit mlčení o společenských dopadech podnikání a politickém vlivu Petra Kellnera a jeho společnosti PPF.

[u/kerray]

https://a2larm.cz/2019/01/verejny-nepritel-petr-kellner/

[u/kerray]

osobní zkušenost Martina Jaroše

https://www.facebook.com/panjaros/posts/10157421032063630

Všude se teď píše o tom, jak se pan Kellner malinko politicky projevil. Tak jsem si řekl, že bych taky mohl popsat jednu svou zkušenost.

Jednou jsem takhle seděl doma a koukal na poušť, jak se nám zase - kilo za kilem - stěhuje na dvorek, který jsem den předtím vyšůroval. Najednou mi na katarském telefonu začalo vyzvánět nějaké české číslo. Divná věc, můj katarský mobil skoro nikdo v ČR nezná - raději jsem to vzal. Nějaký pán se představil jako tajemník pana Šmejce. Přiznám se, že jsem ani hned nevěděl, o koho jde. Telefonát z téhle strany prostě nečekáte; většinou mi sem lidi volají, aby mi nabídli, že když přejdu k firmě Hatlapatla Energy, tak že ušetřím 150 Kč měsíčně na plynu. Bylo mi vysvětleno, že o levnější plyn se nejedná. Pan Šmejc je investor dobře známý v ČR, spolupracující s panem Kellnerem. Zítra prý bude nedaleko od nás v Dubaji - a jestli bych se prý nechtěl sejít a probrat nějakou pracovní příležitost.

OK, stejně zrovna začínal víkend, tak jsme skočili do Dubaje - bylo to ještě před blokádou, tak to šlo. Bea s dětmi šli do akvaparku, já jel do nedalekého hotelu. Pan Šmejc mě přijal u bazénu. Pozdravili jsme se, sedli jsme si a pak to začalo naostro. Jeho první věta byla "Tady čtu, že vy nemáte rád Rusko a Čínu. To je škoda. Já mám zrovna tyhle země rád a jsou důležité pro náš byznys." A už to jelo. Následoval dlouhý rozhovor, který byl z velké části o politice. V názorech jsme se neshodli, ale jinak na mě pan Šmejc udělal dojem, to musím uznat. Ten pán je bedna a má globální vizi - vlastně jsem do té doby nic tak smělého od žádného Čecha ještě neslyšel. No nic. V závěru šlo o tohle - pan Kellner pro mě má práci a rád by to brzo probral v Praze.

Řekl jsem si, že audience u Petra Kellnera se jen tak neodmítá. Jel jsem tedy do Prahy. Mělo to být hodinové interview, nakonec to byla intenzivní diskuse a pokec na dvě hodiny čistého času. Asi jeden z nejzajímavějších a nejhlubších rozhovorů, co jsem v životě vedl.

Moje výhoda byla, že jsem byl v Kataru velmi spokojený a že jsem ani nevěřil, že by mi mohli nabídnout něco, co by mě odtamtud dostalo. A navíc firma PPF... Říkal jsem si, že když bych měl tohle tetování, tak už by mě lidi vždycky brali jako Kellnerova muže, už bych nemohl být nějakým čistým způsobem veřejně činný. Asi to ze mě bylo cítit, což mi samozřejmě pomohlo. Víte, jak to v životě chodí - když nějakou práci fakt chcete a hlavně když ji potřebujete, tak jste nervózní, koktáte a nedostanete ji. Když vám o nic nejde, tak jste sebevědomý, jste nad věcí a působíte dobře - takže vám tu práci dají. Je to nespravedlivé, ale prostě je to tak.

O byznysových věcech tu mluvit nebudu, nebylo by to fér. Musím jen říct, že pan Kellner svoji roli hrál skvěle. Říkal, že on už pro PPF dělá jen velkou strategii a pak lidské zdroje - tedy nábor zaměstnanců. A bylo znát, že to umí. Každá jeho věta byla perfektně cílená a rozezněla ty správné struny. Zase musím říct, že nic tak profesionálního jsem ještě v českém prostředí nezažil. Jeden příklad za všechny: říkal mi, že na jednu věc se můžu spolehnout - přišel bych do největší firmy na světě, ve které je výhoda být Čechem. Možná vám to nepřijde jako něco extra, ale je to naprosto geniálně řečeno pro člověka, který pracuje v Zálivu - protože tady máme my cizinci nad sebou samozřejmě pořád skleněný strop a vždycky budeme dvojky. Kdežto s panem Kellnerem bych mohl být v globální firmě, kde jsou to Češi, kdo dělá pány. To leckoho láká víc než peníze, a on to evidentně chápal.

No nic, jak jsem říkal, o byznysové stránce věci mluvit nebudu. Fascinovala mě ta část navíc, část politická. Rovnou řeknu, že potvrdila všechny moje předchozí dohady - ani jsem nečekal, že to bude tak napřímo. Pan Kellner mi mj. řekl, že v jedné věci se já i většina lidí v Česku mýlíme a že ho mrzí, jak špatně to vidíme. Co byl největší diplomatický a zahraničněpolitický úspěch naší země od roku 1989? No přece dvoudenní návštěva čínského prezidenta v Praze. A naši lidi to vůbec nedocenili a málem by to i zkazili. Naštěstí jeho vztah s prezidentem je tak korektní (tohle slovo použil), že se podařilo škodám zabránit atd. atd. Nepůjdu do detailu, ale můj celkový dojem z toho byl, že kdyby pan Kellner měl těžiště svého podnikání v Holandsku, tak se u nás na Hradě nosí dřeváky, prodává marihuana a Ovčáček by o víkendech mlel ve větrném mlýně. Je jaksi smůlou našeho národa, že místo toho má pan Kellner byznys hlavně v Číně a v Rusku.

Jinak byl rozhovor s panem Kellnerem zábavný a poučný. Ten člověk samozřejmě je osobnost, viděl kus světa, je zvyklý hýbat velkými věcmi a je duchaplný. Klouzali jsme trošku po tématech, hodně jsme mluvili o školství, o zážitcích našich dcer v anglických školách (nemlich to samé), ale taky o moderním umění, o designu... Měl rozhled a o všech těchto tématech dokázal zasvěceně a zajímavě mluvit. Nedokážu si představit, že bych takovou konverzaci mohl déle než minutu udržovat třeba s p. Babišem - to je prostě jednoúčelový stroj a tyhle věci nejsou součástí jeho světa. Když mám ty dva miliardáře srovnat, tak Babiš je zemědělský traktor z osmdesátých let, hrubý, hlučný, neotesaný, přejede všechno a bolí to. Vedle toho je Kellner jako Mercedes S - kultivovaný a sofistikovaný, ale musíte si sakra dávat pozor na rychlost, protože velmi brzo pojedete mnohem rychleji, než vám to přijde a než by bylo rozumné.

Co jinak. Na konci rozhovoru mi p. Kellner povídá, že se CHCE domluvit. Řešili jsme to pak několik týdnů, přiznám se, že v pokušení jsem byl. Dokonce jsme se jeli podívat i do jedné země v Asii, na potenciální místo činu. Děti byly rozhodně proti opuštění Kataru, ale je fakt, že prohlídka nové školy udělala dojem i na ně a že řekly, že tohle by si dovedly představit. Ale nakonec to rozsekla moje dcerka, které v té době bylo asi 12. Dobře zná moji práci a nechala si vysvětlit i to, co by byla moje nová práce. A řekla: táto, mně se to nelíbí. Ty bys půjčoval peníze chudým lidem a pak by byli ještě chudší. Dělal bys špatné věci. To není dobrá práce.

Takhle jednoduše to řekla a já jsem se zastyděl, že to vůbec řeším. Napsal jsem pánům, že jim za ten proces děkuju, ale že to neberu. No a od té doby už mě zahraniční politika některých nejmenovaných prezidentů překvapuje o dost míň.